Z MINUTY NA MINUTU

28. srpna 2015 v 12:54 | Chloey |  myšlenky
Tak jsem se konečně dokopala k tomu, abych napsala tenhle článek. Už hodně dní jsem přemýšlela nad tím, že bych ho napsala, ale po pravdě se mi do toho nechtělo. Nevím, jestli proto, že jsem na to nechtěla myslet nebo proto, že jednoduše nevím, jak to všechno napsat v jednom jediném článku. Ale když už jsem se odhodlala, tak jdeme na to. Na úvod bych asi měla říct, že to bude možná trochu delší čtení, ale budu se snažit to co nejvíc zkrátit.



Asi mnozí z vás ví, že můj přítel je cizinec. Konkrétně Albánec, který má makedonské občanství, protože tam žijí Albánci i Makedonci. Další, pro mě ne úplně příjemná věc, je že je muslim. Ale ať už je odkudkoliv nebo věří v cokoliv, tak je to skvělej člověk, kterýho bych nevyměnila. Vlastně jenom díky němu jsem změnila názor na to, že všichni muslimové jsou špatní. Ve zkratce napíšu jak to všechno začalo. Samozřejmě jako každý jiný pár jsme se poznali a začali spolu chodit. On mi tvrdil, že je z Chorvatska, což mě neskutečně lákalo, protože já jsem takový chorvatofil :D Časem už jsme ale tyhle věci ohledně jeho domova neřešili a chovali se k sobě jako každý jiný pár. Jenže časem se mi začal přiznávat. Nejdřív mi řekl, že není Chorvat, ale Albánec. Já jsem v tom v té době neviděla až takový rozdíl, přece jenom jižan jako jižan :D, ale když mi po dalších asi dvou měsících oznámil, že je muslim, tak už jsem začala přemýšlet, co s tím. Toho člověka jsem na jednu stranu milovala a nechtěla o něj přijít, ale na druhou stranu jsem věděla, že to asi nepůjde. Po pravdě těch několik dní po tom, co se mi přiznal, jsem se bála. Bála jsem se u něj spát, bála jsem se s ním jít někam, kde nejsou lidi, ale potom jsem si uvědomila, že plaším zbytečně. Pořád se choval stejně, pořád to byl ten samej kluk. Sám mi řekl, že mi to prostě nemohl říct hned na začátku, protože věděl, že bych se ho bála a navíc měl strach, že by se to rozneslo po městě, kde bydlí. Tam to totiž pro jistotu taky udržoval v tajnosti.

Ale jdeme dál. Tak nějak jsme to přestali řešit a měsíce utíkaly. Poslední, aspoň doufám, že už poslední, třešničku na dortu mi oznámil, když jsme spolu byli asi půl roku. Řekl mi, že má propadlé vízum. Přijel totiž na tříměsíční, které mu zařídil bratranec s tím, že mu ho pomůže později prodloužit, ale jelikož přítel ještě neuměl česky a k tomu v té době ani nevěděl jak víza pořádně fungují, tak si to nehlídal a bratranec mu samozřejmě nepomohl. Nakonec tady byl rok a půl, což byl průser. Vůbec jsem nevěděla, co s tím. Nakonec jsme to tedy vymysleli tak, že nasedne do autobusu do Prahy a tam přestoupí na přímý spoj do Makedonie. Věděli jsme, že až přijede na maďarsko-srbské hranice, tak bude problém, protože tam končí hranice EU a on bude muset ukázat pas. A s tím i svoje propadlé vízum. Měl jim to v plánu vysvětlit, dokonce vezl i nějaké peníze, protože se doslechl, že se dají Maďaři uplatit. Vůbec se mi tohle řešení nelíbilo, ale neměli jsme na výběr.


Když se blížil den jeho odjezdu, tak jsem u něj asi dva dny "bydlela", abychom spolu byli co nejvíc. To ráno, kdy měl odjíždět jsme byli oba jako přejetí náklaďákem. Oba dva jsme věděli, že je to buď a nebo. Buď ho Maďaři pustí, on si doma zařídí všechny papíry pro legální pobyt a vrátí se, aby si to mohl dozařídit i u nás, nebo ho prostě Maďaři nepustí a dostane 5 let zákaz do EU. Byli jsme z toho dost ve stresu, oba jsme doufali, že se Maďaři dobře vyspí. Kolem 9. ráno jsme vyrazili na autobus do Prahy. Pomohla jsem mu s věcma a došli jsme na autobusové nádraží. Všechno bylo v pohodě - autobus přijel, cestující nastupovali, nakládaly se zavazadla. On nastoupil taky a já jsem šla čekat na svoje stanoviště na můj autobus do našeho města. Najednou mi ale volal, ať přijdu, že je tam policie. Tak nějak jsem to nechápala, a tak jsem se vrátila k jeho autobusu, kde stál on a dva policajti. Chtěli po něm doklady. On začal zatloukat, že teď s sebou žádné doklady nemá, že ho má u mě doma a že jede jenom do Prahy a zase zpátky. Policajtům to bylo ale divný, a tak to začali řešit. Po asi 15 minutách rozhodli, že teda jedeme k nám domů pro jeho doklady. Absolutně jsem nevěděla, co řeknu doma rodičům. Seděla jsem v té jejich policejní Octavce a psala mamce rychlou a pochopitelnou zprávu o tom, co se stalo. Když jsme přijeli, policajti zůstali čekat před domem a nás poslali dovnitř pro ten "zapomenutý" doklad. Mamka byla v šíleným nervu - stejně, jako my. Řekli jsme přítelovi, ať se přizná, že to bude to nejlepší, co může udělat. On kývnul, šel za nimi, ale nepřiznal se. Místo toho jim oznámil, že doklad nemůže najít a ještě k tomu jim nahlásil úplně jiné jméno, dokonce jim řekl, že je Chorvat. Takhle to trvalo snad ještě půl hodiny, než mu došlo, že to opravdu nepůjde jinak, než po pravdě. A tak vyndal pas, nahlásil pravé jméno i národnost a abych řekla pravdu, policajty tím docela pobavil. Jeden s někým chvíli telefonoval a druhý mu zatím prohlížel zavazadla. Opravdu skvělá podívaná pro všechny naše sousedy v oknech! Nakonec nás naložili do auta a vezli k sobě na stanici, kde s námi chtěli udělat výslech. Cestou jsme se s nimi tak trochu seznámili, měli jsme štěstí, natrefili jsme na vážně fajn dvojici. Výslech u nich na stanici trval dlouhých 6 hodin. Vysvětlili jsme jim po pravdě celou naší situaci a i to, proč jsme zatloukali. Přiznali jsme náš riskantní plán na maďarských hranicích, vlastně všechno. Naštěstí byli opravdu fajn a vzali to tak, jak to je. Sepsali s námi zprávu a musím říct, že jí sepsali vážně skvěle. Bylo vidět, že se nám snaží pomoct. Na závěr nám řekli, že se máme dostavit asi za 5 dní pro rozsudek. Řekli, že se nám budou snažit pomoct, ale rozhodnutí není na nich a že máme s nějakým trestem počítat, ale že se budou snažit zařídit co nejnižší. Je pravda, že jsme byli úplně vyřízení, ale nálada se nám od rána podstatně vylepšila, i když jsme věděli, že z toho nějaký problém bude.

Po 5 dnech jsme tam přijeli znovu a oni nám řekli rozsudek. Zákaz do EU na 1 rok. Byl to šok, protože jsme doufali, že dostane tak 6 měsíců. Trest za tohle je totiž minimálně 6 měsíců a maximálně 3 roky. Z minuty na minutu se všechno změnilo. Ale dobře, co se dalo dělat. Dostal dva týdny na opuštění republiky a vlastně celé EU. Tu dobu, kdy tady ještě mohl být, jsme se snažili být spolu co nejvíc to šlo. Obíhali jsme úřady a snažili se zjistit všechny informace o tom, co dělat, až se bude vracet, abysme se nedostali znovu do téhle situace. Když přišel den odjezdu, byli jsme zase jako přejetí náklaďákem. A možná dvěma, protože teď jsme věděli, že se rok neuvidíme. Asi nikdy mi nebylo hůř než tu poslední hodinu s ním. Když mu volal bratránec, který ho měl odvézt domů a řekl mu, že přijede za 15 minut, ať je připravenej, tak jsme celých 15 minut probrečeli v objetí. Bylo to fakt strašný, bolela mě hlava, byll mi těžko od žaludku, vlastně mi bylo těžko celkově. V tom záchvatu jsme si řekli, že za ním přijedu. Že rok je prostě moc, že se musíme vidět.


Teď v ponděli 31. to bude přesně měsíc, co odjel. Není to lehký, ale jsme v kontaktu, píšeme si, voláme si a zatím je všechno v pohodě. Ale oba dva si samozřejmě pamatujeme ten nás slib - že za ním přijedu. Jelikož ale začátkem října nastupuju na vysokou, tak už nemám moc času. Autobus k nim jezdí přímo Praha-Skopje každou sobotu a každý čtvrtek se zase vrací. Mám už jen dva termíny, kdy můžu jet - 5.září a 12.září. Problém ale je, že tam teď není bezpečno. Makedonie jsou všude plný zprávy a já mám strach tam teď jet. Navíc bych jela do oblasti, kde jsou jenom muslimové. Vůbec nevím, co dělat. Mamka mě pustit nechce, ale sama mi řekla, že zakázat mi to nemůže, že mám svojí hlavu. Nechci jí ale ublížit, ani stresovat, ale zároveň nechci ublížit ani přítelovi. Navíc i já sama se s ním chci vidět. Přece jenom teď nebudu mít půl roku čas na to, abych za ním jela. Mám už jenom pár dní na to, se rozmyslet, jestli pojedu nebo ne. Mám ale opravdu strach, ať už z imigrantů, muslimů nebo toho, co se může cestou stát. Přece jenom jet v autobuse plném Albánců přes půl Evropy, stát na hranicích a kolem autobusu vidět procházet Pákistánce, Syřany, Íráčany a bůhví koho ještě a dojet do místa plného modlících se muslimů. Nevím no. Nevím, jestli je to správné rozhodnutí. Teď nevím tak nějak vůbec nic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Monica. Monica. | Web | 29. srpna 2015 v 10:42 | Reagovat

Jéžiš, to je ale blbá situace :/ Je mi to upřímně fakt strašně líto... A úplně chápu, že tím autobusem se ti nechce. Je to bohužel fakt dost nebezpečný... A co třeba letadlem? Asi je to dražší, a taky ne zrovna bezpečný, ale řekla bych, že pořád bezpečnější :/ no, nevím nevím, asi ti nijak víc nepomůžu... Achjo. Ale doufám, že to nějak dobře dopadne :) ber to z tý lepší stránky, taky mohl dostat ty tři roky...

2 Dollie Dollie | Web | 30. srpna 2015 v 14:21 | Reagovat

aaach tak to ti teda verím že to musí byť pre vás ťažké neviem ako by som zvládala podobnú situáciu :( rok je dosť dlhá doba to je fakt ale možno vás to ešte viac spojí a keď sa sem vráti bude váš vzťah ešte silnejší ! každopádne ti držím palce nech to zvládneš a takisto s tým rozhodnutím či tam ísť alebo nie :)

3 Michaela Michaela | Web | 30. srpna 2015 v 18:06 | Reagovat

Normálně mě to fakt rozbrečelo, ten Váš příběh. Čekala jsem až o tom napíšeš, zajímalo mě jak to dopadne a doufala jsem to dopadne teda líp. Ono když to tak vezmeš rok není zase tak dlouhá doba, uteče to, ale za jiný situace. Věřím, že už i jen ten měsíc musí být jako věčnost. Je to fakt šílený, kolik nespravedlnosti tu je. Taky bych se bála tam jet, kord když se děje to co se děje a já už jenom když to vidím ve zprávách tak z toho má šílená strach. A asi bych to neriskovala. Každopádně, mě se to kecá žejo. Láska je prostě láska. Nevím co bych dělala. Strašně bych ti chtěla nějak pomoct a poradit, ale nevím. Ani si nedokážu představit jak Vám musí být. Já můžu teď jediný, držet Vám všechny palečky, který mám, aby jste se to všechno zvládli!!! Zasloužíte si být šťastný. Ještě se asi zeptám uplně blbě, ale po uplynutí toho roku se může vrátit už napořád ? Nebo jak to je ? Popravdě já tomu moc nerozumím no. Drž se kočko ♥

4 Lusinda Lusinda | Web | 30. srpna 2015 v 18:09 | Reagovat

Máte to ťažké. Ja si neviem predstaviť, že by som rok nemala vidieť svôjho chlapa. Zbláznila by som sa tu sama. Ale na jeho mieste by som ti sama nedovolila tam ísť, už len kvôli tej bezpečnosti. U nich je to teraz dosť blbé, nebezpečné a ja na jeho mieste, by som svoju babu neohrozovala a nevolala tam ku sebe. Aj keď on je asi dobrý muslim, ale ktovie akí sú ostatní a ešte ak by si išla sama. No neviem, ja by som sa asi neodvážila.
Ale to už sa musíš rozhodnúť sama. Držím palce.

5 pauliahobby pauliahobby | Web | 31. srpna 2015 v 13:48 | Reagovat

Rok je dlouhá doba, ale zase, musíš to brát trochu pozitivněji, mohlo to dopadnout hůř, mohly to být ty tři roky, přeji vám, bayste všechno zvládli a ta návštěva je jen na tobě, sama nevím, jak bych se rozhodla, kdybych byla na tvém místě. Držím palce. :)

6 M` M` | Web | 31. srpna 2015 v 19:59 | Reagovat

Tak to je těžká situace, ale věřím, že vše zvládnete a cesta za přítelem ti teď v září vyjde ;) držím palce! :)

7 Džejní Džejní | Web | 1. září 2015 v 12:21 | Reagovat

tuto situaciu ti naozaj nezavidim a neviem si predstavit, co by som na tvojom mieste robila. na dlhe cestovanie autobusom nie som stavana, takze sice by som mozno nieco take slubila, ale vedela by som, ze to nadokazem dodrzat. musia to byt hrozne stresy, teraz ti imigranti do toho... dufam, ze ak sa rozhodnes ist, tak sa ti nic nestane, pretoze to, co som videla v spravach vyzera naozaj dost zle. mas vlastnu hlavu a ak si si ista, ze potrebujes priatela vidiet aj napriek tomu, aka je na juhu Europy situacia, asi ti v tom nikto nezabrani. drz sa.

8 Cler Cler | Web | 1. září 2015 v 13:09 | Reagovat

S těma policajtama je to fakt pech... A jak dopadl na hranicích? Prošel  pohodě? Myslím, že rok od sebe určitě zvládnete, když se moc moc milujete, ale taky nevím jestli bych takhle někam jela, přece jen situace není v poslední době nejlepší. Možná bych vysondovala jak by se tvářil na možnost, že bys nepřijela, nějak si to vysvětlit a pak se rozhodovat. Mamka ti to sice zakázat nemůže, ale ta starost tam pořád bude. Mě osobně by nebylo dobře, kdybych dělala něco co se mamce nelíbí, ale láska je láska a tady je těžko poradit :/
Já doufám, že se nějak domluvíte a za rok až se zase vrátí tak budete ještě víc zamilovaní. Zatím se drž!

9 Ivet & Adri Ivet & Adri | Web | 1. září 2015 v 16:04 | Reagovat

Chloey, to ma tak mrzí. Viem, ako sa môžeš cítiť a príjemne určite nie. Popravde neviem, čo by som robil na tvojom mieste.. ani len netuším. Určite učiníš správne rozhodnutie. Keď sa dvaja ľúbia, idú aj cez všetky prekážky.. držím moc moc palce!! :))

BTW, ako možno vieš, tvoj blog máme veľmi radi a tým pádom ťa máme v menu vo favourities. Chceli by sme pre tieto naše obľúbené blogy vytvoriť také menšie ikonky, takže ťa poprosíme, aby si nám na blog k najnovšiemu článku pridala odkaz s fotkou, ktorú chceš mať na ikonke. Ďakujemeeee! :))

10 extras-diary extras-diary | E-mail | Web | 3. září 2015 v 16:36 | Reagovat

Vím, že to musí být těžké, ale na tvém místě bych se ten rok pokusila vydržet. Jak jsi napsala, nikdy nevíš, co se může stát a rok přece jen po nějaké době uteče... Zato ta cesta by mohla mít katastrofální následky.

11 Inny Emilly Inny Emilly | Web | 3. září 2015 v 17:10 | Reagovat

Ty jo a pak, že já mám složitý vztah. No, přeju vám oběma hodně štěstí, ať to nějak zvládnete. Už z toho psaní je vidět, že se prostě opravdu milujete a tak vám fakt moc držím palce. Drž se! :)

12 myred myred | Web | 3. září 2015 v 18:22 | Reagovat

Tak to je opravdu blbá situace. To mě mrzí. :( Chápu tě, jak to máš těžký s otázkou, jestli za ním jet nebo nejet. Na jednu stranu bys ho moc chtěla vidět, ale na druhou...když víš, co se tam momentálně děje máš strach a já tě chápu. Přeju hodně moc štěstí a aby ten rok utekl jako voda a vy by jste zase mohli být spolu. :)

13 B.Shock B.Shock | Web | 6. září 2015 v 16:52 | Reagovat

Oh, Klobouk dolů ..
Já bych do toho asi šla , kdybych věděla že ho opravdu miluju tak ano .. Ale rozhodnutí je opravdu jen na tobě :)

14 Lerry Lerry | Web | 17. září 2015 v 18:08 | Reagovat

To je hrozné, moc mě to mrzí :( Je to opravdu těžké, ta otázka, jet nebo zůstat... Já tě chápu, být na tvém místě, nevěděla bych totálně nic a moje odpovědi by byly nepřečitelné. Ale i když se to nezdá, rok uplyne jako voda. Čas je nepodstatná složka v lásce, která běží rychleji, než by měla. Doufám, že budete zase spolu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama