Duben 2015

MÁLO ČASU, DEPRESE A MATURITA ZA DVEŘMI

22. dubna 2015 v 15:00 | Chloey |  deníček
Maturita se blíží a já si připadám, že absolutně nestíhám. Pořád jsem si říkala jojoo, ještě mám tři měsíce. Ještě mám dva, pohoda. Dobrý, maturuju až za měsíc. Ale teď? Maturuju už za týden a já jsem se ještě nedokopala k tomu, abych se začala pořádně učit. Maximálně do toho bezduše čumim, ale nic z toho nemám. Začínáme praktickou, která bude 29. a 30. dubna. Abych řekla pravdu, z praktické mám asi největší strach. Ale vím, že až to budu mít za sebou, tak budu vyklepaná zase z ústní. Typický. Tu máme naštěstí až za tři týdny. A vidíte? Zase si říkám, že mám dost času. Jsem hrozně nezodpovědná. Vím moc dobře, že jsem ve skluzu, ale i přesto, že si to uvědomuju, s tím nic nedělám. Místo toho vysedávám u blogu, v obýváku, na zahradě, no prostě kdekoli jinde, než nad tou hromadou učení, co na mě čeká na stole. Jenom doufám, že toho nebudu jednoho dne litovat. To bych si vážně nafackovala. Pořád se uklidňuju tím, že když to zvládli jiní, zvládnu to taky. Ale už ani tohle heslo mi nedodává tu jistotu. Co jistotu. Už ani naději. Prostě nic. Držte mi všechny palce, co máte, protože jestli odmaturuju já, tak vás ujišťuju, že to zvládne opravdu každej.


SNAŽÍME SE BÝT NĚKÝM, KÝM NEJSME?

20. dubna 2015 v 16:33 | Chloey |  myšlenky
Dost často nad tím přemýšlím. Každý z nás chce být pro svoje okolí dost dobrý, ale přiznejme si, že málokdo takový opravdu je. A po pravdě, i kdyby dost dobrý byl, okolí by na něm stejně nějaké ty chyby našlo. Ale proč se většinou snažíme všem ve všem vyhovovat? Jasně, někteří z nás můžou říct, že to nedělají, že mají svojí hrdost a že jsou pořád sví, ale přiznejme si, že každý z nás to občas dělá. Neříkám, že denně, to chraň Bůh, ale každý z nás se určitě už dostal do situace, kdy se musel o něčem bavit s někým, s kým by se nejradši nebavil, ale i přesto to tomu člověku nedal najevo a bavil se s ním jakoby nic. Možná trochu s nechutí a s menším zájmem, ale bavil. Ale to je jen jeden z mnoha příkladů. Například když poznáváme nové lidi, snažíme se být milí, vtipní a komunikativní, i přesto, že takoví třeba ani nejsme. Proč? Protože se chceme zalíbit? Nechceme, aby si o nás někdo v duchu řekl ježiši, ten je divnej? Asi. I já jsem někdy taková. Každý den holt nemáme skvělou náladu na to, abychom byli na všechny nejmilejší. Nejde to. A podle mě je to normální.

JAKÝ TYP LIDÍ MĚ PŘITAHUJE?

18. dubna 2015 v 13:52 | Chloey |  30 day challenge
Abych řekla pravdu, tak jsem ze začátku vůbec nevěděla, jak bych měla tenhle článek pojmout. Nemůžu říct konkrétní typ lidí, kteří mě přitahujou, každý člověk mě totiž přitahuje něčím jiným. Někdo mě přitahuje víc, někdo zase vůbec, v tom se asi od ostatních moc neliším. Musím říct, že mě přitahují sebevědomí lidé (tím nemyslím namyšlení, ale takoví, kteří si věří a nemají mindrák z každé prkotiny), což je docela paradox, protože mě právě to sebevědomí chybí. Možná si to tím chci nějak kompenzovat - co nemám já, má ten druhý :D Taky se mi líbí, když člověk ví, co chce. Což je taky celkem paradox, protože já jsem člověk, který strašně rychle mění názory a každou chvíli chce něco jiného. Samozřejmě člověk hodný, milý a všímavý. Všímavost je pro mě hodně důležitá, protože, jak už jsem psala, sebevědomím zrovna nezářím, a tak mě potěší a povzbudí, když si někdo všimne třeba i maličkosti. Pokud si samozřejmě nevšimne fleku na kalhotech nebo pupínku na obličeji, to mi sebevědomí srazí ještě pod bod mrazu!! :D Ale zpátky k tématu. Včera jsem se bavila s kamarádkou a říkala jsem jí, že vůbec nevím, co ke článku na tohle téma napsat a ona se na mě podívala pohledem nedělej, že nevíš. Jasně, že vím, co myslela :D Moje úchylka, ke které ani nevím, jak a kdy jsem přišla, je že mě přitahují cizinci. Nevím, jestli je to tím, že jsou jiní po mentální nebo vzhledové stránce. Pravděpodobně obojí. Když jsem se poznala s přítelem, tak jsem na něm strašně žrala to, jak mluvil. Ten jeho přízvuk a roztomilé chyby. Ale dost už. Samozřejmě tím, že mě přitahují cizinci, nemám na mysli, že mě přitahují afričtí obyvatelé nějakého tisíce let starého kmene nebo Eskymáci. Tak nějak ujíždím na jižanech. Černé vlasy, černé oči a ta zlatá pleť, tak takhle nějak si představuju dokonalost ❤

CO MÁM V MOBILU ZA APLIKACE?

16. dubna 2015 v 21:10 | Chloey
Vím, že tenhle článek už psalo hodně blogerů a blogerek, ale myslím si, že každý máme v mobilu něco jiného, a tak nic nezkazím tím, že ho napíšu taky. Bohužel patřím mezi ty lidi, kteří nejsou schopni vyjít bez mobilu z domu. Pořád ho musím mít po ruce, v nejlepším případě spolu se sluchátkami, a v jednom kuse ze zvědavosti, jestli se po mě někdo neshání, rozsvěcuji a následně zase zklamaně zhasínám obrazovku, když zjistím, že neshání. Můžu o sobě říct, že jsem v tomhle ohledu obětí dnešní doby. Ale teď už k aplikacím, protože o téhle závislosti bych se mohla rozepisovat do aleluja.

JAK JSEM SE ZMĚNILA V POSLEDNÍCH DVOU LETECH

13. dubna 2015 v 9:02 | Chloey |  30 day challenge
Myslím si, že v posledních dvou letech jsem prošla tou asi největší změnou, co se psychiky týče. Fyzicky jsem se samozřejmě nejvíc měnila asi v prvních dvou letech života :D Před dvěmi lety mi bylo 16 a byla jsem taková ta typická puberťačka, která má školu tak trochu na háku, sem tam se naučí, ale nic nepřehání, chodí ven s ostatními kámoši, kteří jsou na tom stejně, pořád se nudí a přitom má tolik možností, co dělat. Užívá si života, moc nemyslí na to, co bude, protože jí všechno připadá strašně daleko. Jsem ráda za to, jak jsem to období prožila, vážně. I když jsem byla občas nespokojená a připadala jsem si jako že je mi nejhůř na světě, tak to tak samozřejmě nebylo. Sem tam se našly nějaké špatné chvilky, ale těch dobrých bylo nespočetně víc, i když mi to tak nepřipadalo, protože jsem se pořád dokola zabývala jen těmi špatnými a zapomněla si všímat toho dobrého. Všechno mi připadalo jako samozřejmost. Měla jsem spoustu přátel, času, všechno bylo neuvěřitelně v pohodě. Teď si to uvědomuju a i když jen to jenom dva roky zpátky, tak na to období vzpomínám neuvěřitelně ráda. Jsem opravdu ráda, že všechno bylo tak, jak bylo, i když před dvěmi lety bych nevěřila, že tohle někdy řeknu. No jo, časy a názory se mění. Teď je mi 18, ve vzhledu se nestala žádná závratná změna, možná kromě delších vlasů, ale v hlavě se mi toho změnilo hodně. Přemýšlím, jak dát tenhle článek dohromady a asi to udělám formou porovnávání.

DIVNÁ VĚC, KTEROU DĚLÁM, KDYŽ JSEM SAMA

10. dubna 2015 v 21:30 | Chloey |  30 day challenge
Nevím, jestli jsem jediná, ale někdy, když jsem sama, tak trpím samomluvou. Doslova. Mluvím sama se sebou, dokonce nahlas. A nejlepší na tom je, že si toho vždycky všimnu až po chvíli. Občas si dokonce všimnu, jak to vyprávení prožívám. Například když sedím sama v obýváku, většinou to je kolem 2-3 hodiny odpoledne, když přijedu ze školy a doma nikdo není, protože rodiče se vrací až kolem půl páté. Sedím na gauči, mám puštěné Óčko, ale jen tak jako kulisu, ne moc nahlas a povídám si. Je to trochu šílený, ale je to tak. Zrovna tento týden, nevím který den to přesně bylo, jsem se přistihla, jak tam sedím a vyprávím mému virtuálnímu kamarádovi příhodu, která se mi stala před dvěma roky na lyžáku. Když jsem si uvědomila, co dělám, zastyděla jsem se sama před sebou. Jsem snad blázen? Tohle přece nemůže být normální. Často taky přemýšlím, když jdu třeba na autobus a mám v uších sluchátka, o tom, co bych kdy komu řekla. Sama si vedu v hlavě rozhovor mezi mnou a někým druhým a samozřejmě si sama domýšlím odpovědi toho druhého. Tohle už dělám hodně dlouho. Například po prvním rozchodu s klukem jsem si představovala, jak by asi vypadal rozhovor mezi mnou a jím, kdybychom se někde potkali. Samozřejmě to vždycky skončilo usmířením. A samozřejmě v reálu k takovému rozhovoru nikdy nedošlo :D Nevím, proč to dělám, možná mám potřebu si s někým hodně povídat, jsem opravdu ukecanej člověk, ale jen s málokým se dám opravdu do řeči. Tak si to nejspíš kompenzuju tím, že si povídám sama se sebou, opravdu originální :D


30 DAY CHALLENGE - SEZNAM OTÁZEK

9. dubna 2015 v 16:57 | Chloey |  30 day challenge
Rozhodla jsem se, že se taky zapojím do některé z mnoha výzev, co po blozích kolují. Vybírala jsem nějakou, kterou jsem na moc blozích neviděla, i když některé otázky jsou samozřejmě stejné, a našla jsem tuhle. Je sice třicetidenní, jako většina z nich, ale já jí pojmu jako třicetiotázkovou challenge. Nebudu o ní psát každý den, i když někdy třeba jo, ale spíš to budu prokládat jinými články, abych nepsala pořád jen to samé :)

6. Člověka/lidi které mám ráda a proč je mám ráda
7. Můj názor na nevěru
8. Čeho se v současné době bojím/co mi dělá starosti
9. Má poslední pusa
10. Můj názor na drogy a alkohol
11. Můj aktuální vztah/nebo můj život jako nezadaný člověk
12. Věc, kterou chci říct mému ex
13. Rande na, které bych chtěla jít
14. Něco co mi nechutná
15. Nejlepší věc, která se mi tenhle týden stala
16. 3 věci, na které jsem hrdá kolem mé osobnosti
17. Věci, kterých se bojím
18. Nerespektování rodičů
19. Něco, po čem se nikdy necítím líp
20. Poslední hádka, kterou jsem měla
21. Něco, s čím se nemůžu vyrovnat/dostat pryč z hlavy
22. 10 věcí, které ode mě lidé neočekávají
23. Něco, na co myslím, když se řekne ''Co když…''
24. Věci, které chci říct pěti odlišným lidem
25. 10 způsobů jak vyhrát mé srdce
26. Mé náboženské vyznání
27. Pár vět o mém sourozenci
28. Měsíc (v tomhle roce) ve kterém jsem byla nejšťastnější a proč
29. Moje fotka
30. Co se tenhle měsíc změnilo a co doufám, že se stane příští měsíc

VÝZVY

9. dubna 2015 v 16:57 | Chloey

SEZNAM VŠECH MÝCH VÝZEV


30 DAY CHALLENGE (nepřispívám denně) 5 / 30

2#FEELINGS

6. dubna 2015 v 16:14 | Chloey |  pocity

VŠECHNO JE ŠPATNĚ, VŠECHNO

Jsem zoufalá. Zoufalá z toho všeho, co se momentálně děje. Přemýšlela jsem nad tím, jestli být tady na blogu úplně otevřená, protože jelikož jsem tady anonymně, tak mi teoreticky nehrozí, že to bude číst někdo z mého okolí. A i kdyby četl, se mnou si to nespojí. Svému okolí svoje pocity a problémy neříkám, jen minimum lidí ví, co se opravdu děje. Tenhle článek je vlastně absolutně neplánovaný. Přišlo to tak najednou, zapla jsem počítač, že si budu dělat otázky k maturitě a hups, kde jsem to zase skončila. Na blogu, hm, jak jinak. Ale zpátky k tomu, proč píšu.



ZÁNĚT MOČÁKU O PRÁZDNINÁCH? VÁŽNĚ?

5. dubna 2015 v 13:20 | Chloey |  deníček
Musím říct, že poslední dobou mám fakt štěstí. A to doslova na všechno. Samozřejmě to teď myslím ironicky. Včera mě pobolívalo břicho a chodila jsem na záchod asi tak často, jako někdo, kdo trpí prostatou. Samozřejmě vím, že jí nemám, a tak jsem hledala problém jinde. Mamka i taťka mi začali ze srandy přezdívat koroptev. Haha, fakt vtipný. Když už jsem měla křeče takové, jaké si představuju u porodu, což znamená, že tam jsou teda ještě horší?!, šla jsem říct mamce, že se asi vážně něco děje. Hned mi přestali říkat koroptev, což bylo vážně moc fajn. Udělala jsem si brusinkový čaj, který je prý dobrý na ledviny, ale z nějakého záhadného důvodu ani půl konvice téhle dobroty nezabralo. Nezbývalo tedy nic jiného, než naskočit do té 14 let stařičké Škodovky a vyrazit do nemocnice do blízkého města. Šli jsme samozřejmě hned na ambulanci, protože kde jinde by mohl někdo v 9 večer očekávat návštěvu s takovými problémy, že. Ze dveří vyšla moc příjemná sestřička, která mi okamžitě řekla, že jdu pozdě, že už zavírají. Omlouvám se, že se mi neudělalo špatně o trochu dřív, aby se jí to hodilo. Naštěstí, tentokrát jsem opravdu to štěstí měla, vyšla ještě doktorka a ptala se, co mi je. Řekla jsem jí to a ona řekla, ať jdu dál. Mezitím ta sestřička pokřikovala, ať si počkám do zítra, že už je přece po zavíračce. Doktorka byla díky Bohu normální, a tak řekla, že to bude rychle. Vyšetřila mě, vyzpovídala na tolik informací, že už ani nevím na co všechno se ptala, předepsala nějaké kapičky a antibiotika. Mezitím se mě sestřička ptala, jakého mám praktického lékaře. Ha. Odpověděla jsem, že nemám, že k dětskému už v 18 chodit nemůžu a k tomu pro dospělé jsem se jaksi nestíhla přihlásit. Způsob, jakým protočila oči byl vážně famózní. Když jsem odcházela, tak jsem poděkovala, na to mi doktorka odpověděla, že není vůbec zač a sestřička si jenom odfrkla. Jako kobyla, ha. Musím říct, že to jsou vážně 'fajn' Velikonoce. Ale aspoň můžu ležet v posteli s knížkou a k tomu mám jistotu, že mě v pondělí nikdo nevylupe :D